Myslíte si, že internet věcí je s námi jen posledních pár let? Chyba!
O internetu věcí slyšíme ze všech stran. Mnozí z nás využívají různé systémy chytré domácnosti, ať už za účelem zabezpečení, tak pro úsporu energie. Firmy využívají automatizované systémy, kdy mezi sebou komunikují pouze zařízení, již delší dobu, ale když zkusíte najít odpověď na otázku, jak dlouho již využíváme různé druhy automatizace, ve kterých si "věci" povídají po síti mezi sebou, najít jednoznačnou odpověď je poměrně obtížné. Někdo řekne 5 let, někdo 15 let a někdo 30 let. Ale jak to vlastně všechno začalo?
Je tomu již téměř 100 let, kdy byla myšlenka zařízení, která komunikují mezi sebou, nadhozena. Nikola Tesla v roce 1926 v rozhovoru pro média uvedl hypotézu, která se ukázala jako velmi vizionářská. První část hypotézy evokuje dnešní internet - "Pokud bude bezdrátová technologie dokonale aplikována, celá země se změní v obrovský mozek, který ve skutečnosti bude spočívat v tom, že všechny věci jsou částicemi skutečného a rytmického celku." Druhá část už směřuje jednoznačně k internetu věcí - "... a zařízení, kterými to budeme schopni docílit, budou úžasně jednoduchá ve srovnání se současným telefonem. Budete je moci nosit v kapse u vesty."
O 50 let později se začala tato hypotéza proměňovat na skutečnost. Jako první případ zařízení připojeného k internetu se uvádí automat na Coca Colu zapojený do tehdejšího Arpanetu (jasně, to byl první díl našeho seriálu) v roce 1982. Motivací byla lenost studentů na univerzitě Carnegie Mellon v Pensylvánii. Automat byl umístěn relativně daleko od pracovny postgraduálních studentů, navíc býval často prázdný nebo nebyly láhve dostatečně vychlazené. Chytré hlavy proto umístily na automat snímač, který vyčítal stav diody, která svítila podle změn v zásobníku automatu. Díky tomu měl kdokoli na Arpanetu, případně na lokálním Ethernetu k dispozici informaci o dostupnosti a vychlazení oblíbeného zdroje kofeinu. Vcelku působivé, že? Možná o to více, když si uvědomíme, že tato výtečná funkce není stále standardem. Segmentů, kde ale využití moderní technologie pokulhává, je ovšem mnohem více.
Další historický moment, jakkoli se může zdát úsměvný, nastal v roce 1990, kdy inženýr z MIT John Romkey a jeho kamarád Simon Hackett představili topinkovač, který byl připojen do internetu pomocí TCP/IP protokolu. Projekt vznikl na základě abstraktní výzvy tehdejšího prezidenta každoroční výstavy Interop Dana Lynche. Projekt slavil úspěch, i když bylo nutné vkládat plátek toustového chleba ručně. Následující rok byl vynález obohacen o robotickou paži, která nabrala a následně spustila plátek chleba do přístroje, tudíž se jednalo o plně automatizovaný systém.
Za hlavní milník tohoto odvětví můžeme považovat rok 1999, kdy byl s nástupem technologie RFID poprvé použit termín internet věcí (Internet of Things). Termín byl použit právě hlavní postavou pro standardizaci RFID, Kevinem Ashtonem. Kevin nastoupil jako brand manager do Procter & Gamble a řešil problém, proč konkrétní hnědá rtěnka není v maloobchodu k dispozici, když je jí ve skladu P&G dostatek. Řešením měla být RFID anténa, která by sledovala množství produktů v maloobchodním regálu a informovala zodpovědnou osobu u výrobce.
S příchodem milénia se už pomalu dostáváme do současnosti. Internet se rozvíjel bouřlivě a nabízel vyšší a vyšší rychlosti připojení pro nově vznikající aplikace. Většina síťových technologií však pro internet věcí nebyla úplně vhodná. Pokud se měla naplnit vize miliard připojených zařízení, která ve skutečnosti přenášejí jen minimální data, bylo potřeba začít na zelené louce. Krásné zelené louky mají ve Francii, a možná proto se klíčové události odehrály právě tam.
Nicolas Sornin a Olivier Seller se v roce 2009 zaměřili na vývoj modulační technologie, která by přenášela data na velkou vzdálenost s minimální spotřebou energie. Nechali se inspirovat modulací, která se používá v sonarech a radarech. O rok později už založili firmu Cycleo s cílem provádět vzdáleně odečty spotřeby energie. A o další dva roky později Cycleo kupuje americký Semtech, kde se postupně finalizují čipy pro senzory i bránu a hlavně vzniká proprietární LoRaMAC protokol, který je později přejmenován na LoRaWAN a vzniká i LoRa Alliance, která zaštiťuje interoperabilitu LoRa zařízení.
Startupovým prostředím ostřílený francouzský podnikatel Ludovic Le Moan se v roce 2009 potkal s rádiovým specialistou Christophem Fourtetem a společně založili SigFox. Skvěle rozjetý projekt získal stovky milionů Euro od investorů a připojil desítky milionů zařízení po celém světě. Ani to mu ale nezabránilo v tom, aby v roce 2022 skončil v insolvenci a musel požádat o ochranu před věřiteli. To nevypadá úplně na happy end, ale občas platí, že všechno špatné je k něčemu dobré. SigFox získal jeho bývalý zaměstnanec a pak zákazník, Henri Bong a jeho firma UnaBiz ze Singapuru. Henri nastavil pro SigFox nový kurz, snížil náklady a změnil obchodní politiku. Držme mu palce, aby se o něm jednou mluvilo jako o legendě internetu věcí.
Nad oběma LPWA (Low Power Wide Area) technologiemi se totiž vznáší věštba, kterou kdysi vyslovil jeden mocný kouzelník: "NB-IoT rozdrtí Sigfox a LoRu, protože to znamená, že nebudou potřeba." Jestli se toto proroctví vyplní nebo ne, nevíme, ale jak jsme viděli v mnoha případech i u našich networkingových legend, občas se naposled směje někdo, od koho bychom to na začátku vůbec nečekali.
Obrázek Zdroj: pixnio.com